VYPRAVA

A tehdy Kaitos sledoval let ptaka, studoval jeho peri i tvar kridel a ze dreva vyrezaval mala kridelka. Kridla umistil proti sobe jako u rotacni vrhaci tyce. Kdyz hodil, tyc nepadala k zemi, ale letela rovne dal a dal. Kaitos tak vymyslel okridlenou ptaci zbran. Lovil s ni ptaky a malou zver, ktera si pred nim nikdy uz nebyla jista. Jednou jej vyzval jeho davny nepritel na souboj a pomalovan valecnymi barvami na obliceji, stitu i odeni, usiloval mu o zivot. Kaitos na nej vrhnul ptaci kridla, vyrobena z mamutiho klu. Mela svou vahu a nesmirnou rychlost. Uderila silou beziciho mamuta, jehoz duch ve zbrani sidlil. Nepritel nemel sanci. Nevedel, zda si kryt hlavu, nohy, ruce, ci se smat takove zbrani. S puklou hlavou se kaci k zemi. Naveky at je oslavovan ten, ktery dal zbranim kridla ptaku.

Severni nejstarsi Gatove, Myticky pribeh lovce, kolem roku 31 000 pred nami.

Jak uz tu byva zvykem, vzdy, kdyz nahledneme, jak se odviji osudy jednech nasich znamych, honem se preneseme k dalsim, aby nam nic z davneho pribehu neuniklo. A stejne je tomu i nyni. Vracime se, kam jinam, nez ke staremu Salovi, ktery organizuje kupeckou vypravu pro nove zbozi.

Nadavajici a rozhnevany Sal Katario nechava pritahnout male lehke sane a pomerne velke, asi ctyrmistne lode. Nejsou potazene impregnovanou kuzi, jejich trup je sesit z velkych platu kury brizy, proto jsou daleko lehci. Nyni se lode nalozi na malicke sane, privazi se a do lodi, tedy do jejich stredu, se daji zasoby a vybava na cestu a drobne male zbozi, ktere je na jihu ceneno.

Ale i tak zde vidime hromadu kozesin od lednich lisek, brezovy olej, drobne predmety ze slonoviny. Sal pridava ze zasob take hromady krakovskeho silicitu, aby si mohl koupit pruchod a pomoc i tech nejblizsich jiznejsich sousedu. Sobi jsou zaprazeni jen na prvych par desitek kilometru, vypravu jako tahouni podporuji predevsim vlcci a lide. Je-li zasoba masa, neni pro psy treba hledat pastviny a to vyprave plne vyhovuje. Psu vsak neni mnoho a tak je nutne casto sesednout a take tlacit, nebo alespon jit vedle sani.

Ale vyprava jeste nevyrazila, ceka se na Kanaha a Teneku. I oni si prinesou sve sane, lode, zbozi a vystroj. Teneka ma na starosti i malou zbrojnici, ktera se rozdeli po malych castech na jednotlive lode. Teneka nechce riskovat a vse vezt na jedine lodi. Kdyby o ni nahodou prisli, ocitli by se beze zbrani. I Gomepsis si prinesla sve, dlouho shromazdovane zbozi, ktere bude posilat na vymenu na jih. Driv by strasne rada jela na vypravu, ale nyni chce byt nablizku svemu Lovci.

Velka vyprava se shromazdila. Vecer je vse sbaleno, mladi muzi, kteri jeste nebyli tak daleko si opakuji cizi jazyky, zkouseji mezi sebou mluvit reci Sepu, Metarijanu, Katerejcu, Ponahu, Zakarachu a Trajgonu. Venku se chysta velky ohen, zacina kratka oslava spojena s obradem smireni pred dlouhou cestou. Pak jdou vsichni spat a rano, jeste za uplneho sera, vidime, jak jsou vsichni jiz obleceni a vyrazeji na cestu. Sane se odlepuji ze svych mist, pomalu se rozjizdi, lide tlaci, psi tahnou, od tlam jim odletuji bile chomace pary, svaly se napinaji a za malou chvili se cela vyprava rozleti po rovine ve vyjezdenych kolejich velkou rychlosti. Uz vsichni sedi, jen psi bezi po svych vedle sani a kolem svisti mrazivy vzduch. Dalsi velka slavna obchodni vyprava vazenych Katariu prave zacala.

Gomepsis se diva za odjizdejici vypravou, jeji oci jsou mokre, takto se minule loucila se svym bratrem. Ale pak se premohla a rozhodla se tomu nepoddavat.

,, Jedeme! "Prikazala razne. ,, Zkontrolujeme cesty na vychode, jestli jsou prujezdne, zajedeme az k Imebirijum a obdarujeme je, abychom mohli v klidu vyuzivat i jejich uzemi pro prujezd." ,, A cestou se stavime i u Lovce? "Zeptala se jedna z divek jejiho doprovodu. ,, Potom ti nic neni!" najednou, jakoby se Gomepsis polekala sama sebe, sve prikrosti a zloby. ,, Promin, snad, pokud ho vystopujeme, "snazila se tak zmirnit vztek a emoce, ktere ji cloumaly, zacala se cela chvet, vseho nechala a utekla se do jedne, nyni opustene jurty. Tam se naplno rozplakala a stale dokola opakovala jednu vetu , ktere nebylo slova rozumet. Za pul hodiny vylezla ven nasadila si slunecni snehove bryle, aby ji nebylo videt do oci, sedla si ve svych sanich primo k rizeni dopredu a zacala volat na sve soby, ktere ji pochopitelne nekdo predtim zaprahl. Pobizela je dlouhou tyci, aby se dali do pohybu. Ostatni sane snad ani nebyly nalozeny zasobami a jeji lide sebou museli hodit. Vypadali pri tom groteskne jako v nejakem starem nemem filmu. Vse muselo byt udelano ve zlomku okamziku. Vyprava uz se cela dala do pohybu, ale zatimco Gomepsis se hlavou honily giganticke boure emoci, ktere ji ovladaly, ostatni spis mysleli na to, co kde zapomneli a co budou delat, kdyz zjisti, ze nemaji cele vybaveni.

Gomepsis zajela prvne k Imebirijum. Vesla do zimni jurty Kanaha, kde byly i jeho dve dcery, ktere zrovna vesely tenke platky sobiho masa nad ohniste vysoko ke stropu, aby se dobre vyudily. Divky naopak jine, uz krasne vyuzene maso sundaly, aby je mohly nabidnout navsteve. Evidentne se dobre znaly, takze se rychle uvitaly a spustily na sebe vzajemne spoustu slov. Mluvily snad vsechny tri soucasne, vubec jim nebylo rozumet, navic vsechny mluvily imebirijsky. Zatim venku cekajici druzina zjistovala, co doma zapomnela. Muzi doprovodu postupne bledli a prestali mluvit. Jejich pani bude bezmezne vyvadet. Zapomneli nalozit jeji velkou cestovni jurtu.

"O cem si to tam povidaji?" ptali se mladi po chvili jednoho ze svych, ktery sedel nejbliz Kanahove jurte a znal dobre imebirijsky. Ten vstal, sel blize k zarazene skupine mladych lidi a pak pomalu a tise procedil mezi zuby ,, syn Kanaha mel jit slouzit v armade Katariu a kdyz mu vcera otec odjel pryc, sbalil si sve veci a odjel take pryc. Zcela jasne do armady nechtel, utekl. A neutekl jen tak za nejblizsi smrk. Pojede az kolem Alp, porad na zapad a pak na jih moc a moc dni. Bude si zit v teple u more u lidi, co maluji po stenach v nepristupnych jeskynich. Pojede mozna i dal, az na Pyrenejsky poloostrov. Tam ma Kanahova rodina nejakeho pribuzneho.

Je to pry ostuda, ze syn Kanaha utekl, ale slouzit pod nekym je take pro nejmladsi, svobodomyslnou generaci Imebirijcu neprijatelne. Kanahuv syn se nechtel odloucit od rodiny, ale take nechtel poslouchat neci nesmyslne rvani a povely. "Vsechny divky se rozplakaly, objimaly se, utesovaly, Gomepsis pak neco kricela a razne vyrazila ven. Nasadila si znovu bryle a ona i jeji pruvod zamirili jeste pred vecerem do tundry. Tady sledovali stopy sani a nohou, az nasly pesi stopy, za kterymi nekdo vlekl mensi plne sane. Rychle se vydali po stope a za pul hodinky, zrovna kdyz se zacalo stmivat, uvideli v dali pred sebou maly ohynek. Jeste pul hodinky a byli v Lovcove tabore.

Snad by se melo dodat, ze mladikovi z kmene naroda Gatu se zacalo rikat Lovec tak bezne, ze mu to od nynejska zustane jako jeho jmeno.

Gomepsis se vrhla k noham Lovce na zem a s placem na neho spustila v imebirijstine kupu proseb a zaprisahani. Nyni si vsak uvedomila, ze ji mozna nerozumi, malo kdo umi imebirijsky. Vratila se ke zdejsi gatstine a opakovala mu svoji prosbu ,, prosim te, pomoz mi, vydej se za jednim mladikem, at se vrati! Utekl a miri daleko do sveta az na druhou stranu Evropy, az na konec sveta! Prosim, prosim! Kdo jiny, nez stopar jako ty jej najde a privede sestram zpatky! ",, Prosim! Prosim!" lezela a plakala pred nim, pred celou skupinou svych lidi a bylo ji to uplne jedno. Jeji svet se rozpadal. Zemrela ji matka i bratr, s otcem si nikdy nerozumela a pritel z detskych let utekl na kraj sveta.

,, To nepujde, "Lovcova tvar, cela pomalovana cernymi a cervenymi znaky, vypada hruzne. ,, Musim vyridit jednu zalezitost, o ktere nesmim mluvit. Moc me to mrzi, ale dal jsem slib a navic je to nyni i ma prvorada povinnost. " Lovec se naprimil, jeho dlouhe telo bylo take pomalovane a odene jen kalhotami a plastem. Za nim staly malinke sanecky, stara lod, maly skladaci rukav na spani, zbrane a pomalovany zahadny balik. ,, To ne, cos mi to udelal? To prece nemuzes ..... "opakovala jako bez ducha Gomepsis a jeji doprovod ji odvadel z mista. ,, On nemuze, copak jsi nevidela jeho malovani? Je s nim smrt, doprovazi nekoho mrtveho na dalekou cestu. Az spocinou kosti zemreleho v jeho domovine, pak se vrati a vse ti rekne, ale ted o tom nesmi mluvit. " Nekdo z jejiho doprovodu zasvecene komentoval situaci. Gomepsis snad ani neposlouchala, jen se divala pred sebe, plakala a spatne dychala a potichu stale ze sebe vrazela,, on ho nechal odejit ... jak to mne mohl udelat ... on ho nechal odejit ... chapete to ... on ho .... "

Mladi rozdelali tabor a rozbalili Gomepsisin rukav na spani. Ale nez vsechno zaridili, chvili to trvalo. Divaji se, volaji, ale Gomepsis nikde. Tergapon ji sel hledat, nenasel vsak zadne stopy. Mezi tim vsim vitr zesilil a zacalo huste snezit. Tergapon se vratil a rozhledl se kolem sebe ,, Doprcic! Mame tu jiny problem, zacina snehova boure. Vsechno zajistit, srazte sane! Je tu vichrice! "

Gomepsis ma nadeji, jedine kdyz oni preziji a pujdou ji pak hledat. Tergapon jeste zjistoval, co ma vsechno jejich madam na sobe a s ulevou zjistil, ze jeji odev ji zajisti nekolikadenni preziti i v tech nejzbesilejsich dnech.

Gomepsis sla puvodne na zachod, pak se rozhodla, ze se sama projde. ,, Byt sama to neni tak hrozne, je to naopak krasne a konecne, nejsem sama. Jsou tu me myslenky a mohu se jim venovat, "sla a sla premyslela a vyplakavala se, az zjistila, ze zasla uz moc daleko a jeji o ni budou mit strach. Otocila se, ale nechtelo se ji vracet, tam jsou problemy. Mela hned utect s Lovcem nekam daleko, kde je nikdo nezna, nekam k Pyrenejim, k teplemu mori, plazim, koupani a Slunci. Do mist, kde si lide nedelaji takove starosti, jsou otevrenejsi a veselejsi. "Tam utekl syn Kanaha, tam mu bude dobre , "zamyslela se a sedla si do velkeho doliku na zem. Chvili tady mlcela, divala se do jednoho mista a pak kolem sebe au toho se pohupovala sem a tam a sem a tam.

Najednou ji do reality probrala vichrice! A jaka! Ted urcite netrefi nazpatek. Nasadila si bryle a kapuci, utahla reminky odevu, zavazala horni otvory rukavic a uchopila kratkou, ulomenou vetev. Za chvili odhrabala plno snehu z jednoho dulku, kde bylo mnozstvi nafoukaneho, ??uschleho mechu. Odhrabany snih kolem vytvoril nizky val, ktery byl vsak prilis prasny, nez aby dal drzel tvar. Jeste si stahla paskem kabat dole pod pasem, aby tak vznikl jakysi volny pytel, ve kterem se da vydrzet i v tech nejhorsich zimach. Gomepsis se natahla pro trochu snehu a dala si jej do ust. Je treba pit a hodne. Ve studene Arktide hrozi dehydratace. Clovek zizen tak nepocituje, protoze mu neni horko a tak se musi nekdy clovek nutit. Vzpomnela si, jak ji jeji maminka vypravela o lidech tydny ztracenych v divocine, kteri se diky svym dovednostem zase shledali s blizkymi. Mladik, ktery ji vypravel pribehy, ji jednou povidal o dvou lidech, kteri se ztratili v jednom lese kazdy sam a byli tak mesic. Jeden zhubnul a malem zemrel, druhy tam pribral a hovel si tam jako na dovolene. Gomepsis si nakonec povolila tkanici na krku, dala si ruce z rukavu dovnitr do kabatu a zatahla oblicejovy otvor v kapuci.

Uvelebila se v doliku a zacala vzpominat na pribehy, ktere pro ni vymyslel mladik pohadkar. Najednou byla ve sve jurte, kolem radila vichrice a do jurty za ni prisla mala holcicka. "Tys zabloudila?" "Ano, jeste tam mam venku dva male bratricky. Muzeme dovnitr?" Gomepsis vyskocila a bezela ven pro male deti. Vsechny si je vzala pod svoji pizmoni deku, aby je zahrala a povidala jim sama pohadky. Kdyz ty pohadky detem vypravela, odehravaly se primo v jurte pred jejich ocima. "Ty tak krasne vypravis detem. Jsi moc hodna," obratily se na ni deti. Ale deti byly porad studene a Gomepsis je stale nemohla zahrat. Tiskla si je k obliceji, dychla na ne, ale byly porad studenejsi. Gomepsis se najednou probudila. Chvili ji to trvalo, nez si uvedomila, co je realita a co sen. Tesne u obliceje mela uplne studene vlastni ruce. Ted se je snazi rozhybat a trit si je. Nohy ma teple, udelala dobre, ze si je svazala k sobe, aby tak drzely vice tepla. Nasadila si bryle a malou cepicku na hlavu, aby zabranila vychladani hlavy a ruce zastrcila krizem do protilehlych rukavu, jak ve sveraci kazajce. Brzy byly teple.

Venku radila ohromna vichrice, ohybala male stromky a lamala ty vetsi. Vsude se zdvihala mracna husteho, prachoveho snehu, vytvarely se jazyky, duny a presypy. Svet, ve kterem nemuze nic a nikdo prezit. A prece, pizmoni se srazili hlavami k sobe a to tak tesne, ze uplne ochranili telata uvnitr. Ledovy vitr se jim nedostane na kuzi. Jejich specialni duta srst ze dvou vrstev vydrzi nejvyssi extremy pocasi. I mamuti se srazili k sobe, jejich srst vlaje ve vichru jako bicovana trava, ale ani jim se studene poryvy nedostanou zcela evidentne na vlastni, kdesi vespod ukrytou kuzi.

Mlady lovec preckal vichrici ve svem stanu, pak nalozil starou lod za sane, podlozil ji kuzi, aby ji neprodrel, sam na sane nasedl, rozdelal velkou plachtu a rozjel se. Primo vyletely po plani a prijemna jizda nuti mladika hledat takova mista, kde ma vitr nejvyssi silu a kdy plavidlo vystreli nejvyssi rychlosti. K veceru uz lovec neciti ruce, jak ho boli a ani uz tak nefouka a tak jde na lyzich a sane a lod tahne za sebou. Miloval tento trik s plachtou a vedel, ze na dalsi podobnou jizdu bude mozna cekat cele roky. Mladik zamiril na jihovychod, za nekolik dnu za sebou nechal Palavske kopce a zamiril k rovinam kolem Dunaje. Tady se take vleva Mamuti reka do Dyje a ta do ohromneho Dunaje. Tam dal sane do lodky, sedl do ni, odrazil a kolem zasplouchala voda doposud nezamrzleho veletoku. Veslo v ruce a lod neznamena opravdoveho vodniho muze. Vetsina lidi ze severu neumi vubec plavat, kde by se to tak asi mohli naucit. Lovec vsak plavat umel. Jeho zcestovaly dedecek to umel a kdyz byl jednou velice teply rok, tak se to s jeho pomoci naucil. Dedecek byl sveta znaly clovek, nebyl jenom na jihu, ale i na severu. Reka, ktera tam ze zeme lovcu mamutu tece, nekonci v severnim mori, ale v obrovskem ledovci. Voda reky tam v dalce vytvari ohromne ??zamrzle jezero, ktere je soucasti velkeho ledovce. Byl to nezapomenutelny pohled na ty hory a hory zmrzle ricni vody, pripoutane mrazem k jedinemu mistu.

Lovec jede sam klidnymi vodami Dunaje, ve dne cestuje, v noci spi na brehu v rukavu, sem tam polozi past, aby pak odjel s koristi, kterou si pozdeji pripravi. Jinde zas nasbira koreny rakosu a umele mouku na chleba. Kdyby bylo tepleji, nechal by stare testo zkvasit a udelal by si ze susene mouky pekny, nadychany chleba. K tomu by si dal med, ale nema ani jedno ani druhe a tak si pece kralika a prikusuje suseneho soba. Pak si zase pece kralika a prikusuje uzeneho soba a tak nejak porad dokola, takze mit sem tam chleba, neni vubec spatne. Nekdy se da stihnout i polevka, jindy staci k dobre nalade i jen teply caj. Lovec zacal nachazet stopy po jinych lidech, kteri stejne jako on, miri na jih. Nejvyraznejsi stopy, jak zjistil, zde nechala vyprava s velkymi, dlouhymi, ale lehkymi brezovymi lodemi. Jeste ani nevi, ze paralelne s nim jede na jih velka kupecka vyprava Katariu vedena Imebirijcem Kanahem. Tydny se vselijak miji a vzdaluji se navzajem, aby se pak zase prohodily jejich vzajemne pozice, aniz by zjistili, kdo je vlastne kdo.

DOMA

Kdyz lovec se domu navraci, cely kraj dostava barvu a jas.

Konci nuda a osameni.

Kdyz lovec se domu navraci, cely kraj dostava barvu a jas.

Bude zas dobre, zasoby se doplni a rozezni se smich a hlas.

Kdyz lovec se domu navraci, cely kraj dostava barvu a jas.

Vrati se smysl, jenz domov bez nej nema, podekuje a pochvali, povzbudi nas.

Kdyz lovec se domu navraci, cely kraj dostava barvu a jas.

Naplni se cas.

Stara Sikotska pisen kolem roku 24 350 pred nami.

Gomepsis nasel po snehove bouri jeji vlcek. Skakal po ni, olizoval ji oblicej a radostne se tocil kolem, jakoby ji roky nevidel. Chlapci ji oprasili od snehu, divky ji pomohly se upravit. A videla v jejich ocich skutecnou radost, ze je ziva a zdrava. Asi nakonec neni vse tak prastene nestastne a ma cenu zit.

Den mijel za dnem a Gomepsis podnikala male vypravy do prirody uplne sama, jen se svym vlckem. Nekdy ji doprovazel nekdo z jeji druziny a ucil ji to nebo ono. Az se Lovec vrati, utece s nim, ale nechce mu byt na obtiz. Zacala se povazovat za obycejneho cloveka a prestavala se videt jako vyvolena Katarijka, ktere maji vsichni slouzit. Dokonce si vybrala jen nektere veci, ktere si ponecha a chtela zcela uprimne vsechno zbyvajici rozdat svym chlapcum a devcatum. Jezdila take na navstevy za divkami od Kanaha, aby je nejak povzbudila. Nechala jim pro obveseleni sveho vlcka, tedy alespon na cas. On je zna velmi dobre, takze mu takova zmena neublizi a divky urcite spolecnost moudreho, ticheho kamarada rozptyli. Ucila se hledat silu a zivot sama v sobe. Byla to jina Gomepsis nez Gomepsis, jakou jsme poznali na zacatku.

MOUDROST SNENI

Lovec jde se svymi dvema nejblizsimi prateli sveho kmene krajinou, proteplenou cervenohnedym svetlem. Utikaji, protoze je honi obrovsky Duch na obloze. Cela obloha je ten Duch. Tmava, cervenohneda obloha se svetlejsim, nizko visicim, jednolitym, ale vlnicim se mrakem je cela jednou jedinou osobou a rozciluje se na ne. Je zla, hrmi, nadava a honi lovce i jeho pratele. Ten zly, velky mrak je Gomepsis. Lovec pomalu procita, ztezka dycha. Otevira oci. Co to melo znamenat?

Divka, kterou miluje a je tak jemna a hodna a on ji ted videl jako zacarovanou, promenenou, jako samotnou esenci z podstaty zla, ktera nad vsim visi a vse naplnuje. Co to ma znamenat? Co to je?

Premysli, ale na nic nemuze prijit. Sen mu zustava v hlave a mysli na nej, protoze stin snu nad nim zustava viset jako Duch Gomepsis, promeneny do podoby zleho mraku. Otupele seda do lodi, vesluje, uz ho boli zada ze stale stejne polohy. Pokousi se v kymacejici se lodce opatrne presunout ze sedu do kleku, pri kterem ma zdvizene stehna.

Jeho teziste je ale dost vysoko. Zase si seda a miri ke brehu. Nabere kameny do lode jako balast, aby teziste snizil a znovu balancuje. Uz je to lepsi. Po puldenni ceste se najednou Dunaj rozleva do kraje a huci pres radu kamenu na melkem dne. Lovec se polekal, ale nepropadl panice. Prvne musi snizit ponor a tak rychle vyhazuje balast z lodi. Pak si pevne seda co nejnize, navleka si poutko z pomalovaneho baliku k pasku v pase a ocima propatrava mista, kudy voda tece nejrychleji. Tam by mohlo byt i nejvice vody, co se tyka hloubky. Oprel se do vesla a uz je tu prvni perej.

Vecer najdeme lovce u ohne, jak tavi pryskyrici a docela obstojne s ni spravuje potrhanou lod. Jeji potah je kozeny, musel se prvne sesit a nyni se sev prekryva vrstvou horke pryskyrice. Lovec si vysoko nad ohnem susi odev, sam je jen v dlouhem plasti, ktery byl vodotesne sbalen. Pomalu prochazi kolem, rozhlizi se a sbira smrkove a borove vetve na ohen a na stavbu pristresi. Dnes evidentne nebude spat v rukavu, ten se take susi. Z vetvi vznika improvizovane luzko i strecha. Dnes bude spat jen v plasti a bez vecere. Nekam se mu ztratil kos se zasobami a tak jen rozehriva v ohnisti velke ricni oblazky, aby je pak rozzhavene dal se sykotem do hrnce s vodou. Hrnec ma proutenou kostru, vnitrni steny z kuze a je velmi lehky. Do horke vody nasypal smes susenych koprivovych listu a sipku. Po vytazeni kamenu uzavrel horni volny nalevkovity rukav nadoby, aby se caj nevylil a vzal si ho sebou do pristresi.

STOPY

Lovec narazil znovu na stopy nejakeho nedavneho taboriste. Nic svetoveho, normalne by jel dal, ale vsiml si, ze v kmeni jednoho stromu je doposud zarazeny sip a vedle, ano tam vys ve vetvich, je dalsi. Prirazil o kousek dal ke brehu, schoval lod do kroviska a pomalu poslouchal, aby zjistil, zda je zde opravdu sam. Nikde se nic nehnulo, jen vitr si pohraval s uschlym lonskym listim na stromech, protoze nyni byl lovec mnohem jizneji a zima se sem dostavala jen pomalu. Zeme nesla stopy zapasu, krev a zapomenute drobnosti. Zcela evidentne nekdo nekoho prepadl, vyhnal ho z jeho taboriste a zmocnil se veci. Nektere z nich tu pak zanechal. Bylo mozne, ze byl jeden z nich zabit, ale jiste je, ze byl nekdo zranen. Asi jsem zapomnel rict, ze snih zde v krajine jeste nenapadnul a jestli ano, nyni po nem nebylo ani pamatky. Lovec dlouho chodil po brehu a snazil se domyslet pribeh a jeho mozny konec, nakolik mu cteni stop dovolovalo. Nasel jednu sirsi a velmi nezretelnou stopu. Na zacatku byla plna krve, pak dal uz ne. Pomalu prikrceny k zemi se dostaval mladik pryc z bojiste smerem k rozsahlym kroviskum, ktere schovavaly u vody i jeho lod. Vlastne az kousek od sve lodi nasel nehybneho cloveka s bilymi, odkrvenymi rty, zabaleneho do plaste, ve kterem schovaval nejen sam sebe, ale i sva vlastni vyhrezla streva.

Proto tedy najednou zmizela ta krev ve stope. Zraneny nejspis dostal zasah rucni zbrani, ktera rozrizla odev, pak kuzi na brichu a streva se vysypala ven. Ne moc, jen par zahybu, ale pohled na zraneni neni prijemny. Zraneny si vse duchapritomne zabalil do plaste a skryl se v krovinach, kde ztratil vedomi a dosud se neprobral. Asi to uz bylo mnoho hodin, steny strev byly uz napohled seschle a prilepene k plasti. Lovec vzal caj a opatrne jim navlhcoval seschlou tkan. Rychle rozdelal ohen, dal na nej specialni bylinu a kour vhanel na ranu. Ve svem videni sveta tak zahanel radu zlych duchu, kteri by jinak mohli skodit a branit uzdraveni. Pak si nacadil i ruce, sidlo a tenkou, dlouhou slachu, ktera vypadala jako silny rybarsky vlasec a opatrne vmestnal streva nazpet do telni dutiny. Cela operace nebyla tak hroziva, jak vse predtim vypadalo. Bylo videt, ze pri stahovani a vyvrhovani ulovku byl Lovec jiz znacne otrly a spis se soustredoval na to, aby prohlednul, jak vypadaji velke cevy, aby nedoslo ke komplikacim. Pak vzal lovec nakourene sidlo a hned po perforaci steny svalu vsunul do dirky slachu. Slacha se zabarvila krvi a rychle zmekla, takze udelal suk a dlouhy zbytek slachy urizl, aby mel material na dalsi sev. Nejprve chytil hluboke svaly, pak povrchove a nakonec sesil na nekolika mistech kuzi tak, aby na trech mistech zustaly takove prehyby kuze, ktere ranu kryly, ale zaroven aby ??jimi mohla odchazet pripadna tekutina. Nakonec dal nad kour i kus cisteho platna, prilozil jej k rane a pak teprve ranu s celym brichem zavazal. Celou dobu si u toho prozpevoval nejakou pisen, zrejme predepsanou pro takove prilezitosti a mozna, ze slova pisne i popisovala, jak v takovych pripadech postupovat. Nyni zacal vhanet kour na zraneneho, ??na jeho hlavu, oblicej, nos a usta. Ten se jakoby zacal dusit, lapal po vzduchu a oteviral oci. Ted bylo dobre do pacienta dostat tekutiny, ale ten se stale nemohl probrat. Lovec vedel, ze riskuje utok, kdyz rozdelal ohen a tak pobral veci, nalozil muze na lod, sedl dozadu a vyrazil pryc. Pri veslovani se obcas podival na oblicej zraneneho, ??pripadal mu nejak povedomy, ale clovek vypada uplne jinak kdyz lezi a jinak, kdyz stoji. Alespon se lovec snazil odhadnout odolnost a silu zraneneho, ??typoval ho na velmi silneho, ??atletickeho mladika kolem petadvaceti let. Az k veceru se zraneny probral a konecne se mohl napit.

,, Teneka, "procedil mezi zuby ,, jsem Teneka, valecnik Katariu," usmal se zraneny. Videl, ze odev Lovce nese jasne symboly a charakteristiky Gatu, nejrozsirenejsiho loveckeho naroda, zijiciho vedle Katariu. Bylo velmi pravdepodobne, ze i Teneka patril do nektereho rodu samotnych Gatu. Ale Gatu je mnoho, ziji na obrovskem uzemi a i kdyz se jednotlive kmeny setkavaji, kazdy Gat nemuze znat vsechny ostatni.

Co se delo na katarijske vyprave, ze vse vyustilo az ke zraneni Teneky?

Diky priznivemu pocasi se Kanahova vyprava posunula daleko na jih. Krasne se drzel snih a to ve vysoke vrstve a v te spravne konzistenci, kdy ledova krusta na povrchu je jemne poprasena a kopyta sobu se na ni nesmykaji, ani nepropadaji a naopak lyze sani jedou jako blesk. Navic vitr foukal do zad a jakoby tlacil vypravu rychleji a rychleji na jeji pouti na jih. Ale vsechno ma svuj konec a o pocasi to plati mnohonasobne. Jednoho dne se objevila na modre obloze bariera mraku, ktere od jihu prinesly teply dest. Snih mizel jako mavnutim carovneho proutku a oni stale jeste nebyli u Dunaje. Navic ta mensi reka, kterou meli nyni pred sebou, tekla krajinou velmi pomalu v nescislnych meandrech, prodluzujicich jeji delku. Ale nebylo vyhnuti, dalsi cesta bude prave po ni. Jen je nutne zaridit vse kolem sobu. Kanah sedel na sanich, ktere byly beznadejne uvizle ve smesi bahna mechu a lisejniku, kterymi byla zdejsi krajina typicka a sledoval male zbytky spinave zbarveneho snehu. Neco se mu honi hlavou. Jeho oci tekaji po krajine a po lidech kolem, prohlizi si odpocivajici soby, mumraj mezi pomocniky, kteri zacali odvazovat lode ze sani, prekladat do nich zasoby a chystat je na dalsi cestu po rece. Zaskuby kolem ust prozrazuji, ze dospel k rozhodnuti, ktere se mu velmi libi. Zuby vykoukly v usmevu z pod jeho tmavych vousu, pak razne vstal, aby vydal svoje prvni diplomaticke prikazy.

Nechal vyhledat stopari nekoho z mistnich lidi, aby s nimi mohl zacit vyjednavat. Kanahova strategie byla prosta. Za materialni odmenu zde soby necha v peci mistnich do jejich navratu. Jak minil, tak udelal.

Ale vrtkave pocasi v nekolika hodinach uplne zmenilo krajinu. Zem najednou pokryla vrstva bileho snehu a padal neustale dalsi a dalsi. Bylo by moudre vyuzit teto prilezitosti a pokracovat dale se soby. Proto si je vyprava sla vyzadat zpet. To vsak vedlo k hadce s mistnimi.

Kanah vnima neuctivost mistnich, kteri si nepovazuji toho, ze mohou mluvit s takovymi lidmi, jako jsou Katariove a Imebirijove. Mela by to pro ne byt cest, navic by meli byt velmi prejici, ba nadseni ze vzacne navstevy, jakou je kupecka vyprava, protoze to je vzdy veliky a dulezity podnik. ,, Jak nizci jsou tito lide! "Pomyslel si.

Chytli se a doslo i na rozbijeni veci z majetku vypravy. Tim to vsak neskoncilo, napeti vzrusta. Procpak Kanah nejedna ke spokojenosti obou stran? Zaslepil jej pohled na vlastni malou, ale silnou armadu? Cast vypravy je na brehu a ceka na sve soby. Nepochopili, ze jim byli zabaveni jako protihodnota za urazlive chovani. Tezko rici, co se delo.

Ted Kanah stoji, rozhlizi se po okolni krajine a ceka, ze se mistni vrati s omluvou a budou chtit vse smirne urovnat. K jeho prekvapeni se vsak odevsad hrnou mistni a vrhaji se na Katarijce, naivne vyckavajici na brehu u lodi na dalsi jednani.

Valecne pomalovani, se zbranemi a stity, sesypali se na ne jako mravenci. Kdo se nezachranil utekem, zustal zde lezet na zemi, bez pomoci. Starecek Rifo vbehl do lodky, neco chytil a hodil ten predmet do ohne. V tom okamziku z ohniste vyrazil ohromny sloup dymu, ktery rychle ztezkl a zahalil vse okolo do neproniknutelneho koure. Rifoovi vojaci posbirali pod ochranou dymu zranene a vratili se nazpet do lodi, jen Teneka jeste jednou vybehl na breh, aby se ujistil, ze na nikoho v tom zmatku nezapomneli.

Najednou se pred nim z mlhy vynorila v obliceji pomalovana postava, machla mecem, slozenym ze stovek mikrolitu a Teneka se svezl na zem. Podival se na ranu na brichu, ktera se plnila krvi, duchapritomne si vse, co unikalo z rany, zabalil do plaste a pres obrovskou bolest se poloskrceny odplizil do nejblizsiho krovi. Stihl to tak tak, mrak mlhy se jiz rozpadal a vsude v nem uz byli nepratele. Kdyz zmizel uplne, nebylo po lodich ani vidu. Rifo sam nevedel, jestli Teneka neskocil nakonec na jinou lod, vzdyt mrak dymu byl nakonec i na vode a ani tam nevideli na delku natazene paze pred sebe. Teneka lezi v krovi a snazi se zabalit do hnedeho plaste tak, aby nebyl sam videt. Jak se prohnul, ranou z bricha mu najednou vypadlo nekolik klicek strev. Mlady muz pri tom pohledu omdlel. Ale jen na chvili, neco sustilo kolem. To nepratele prohledavaji okoli a Teneka se mohl podivat z blizka na mec, ktery mu roztal bricho. "Jak jednoduche," pomyslel si mladik, drevena tyc, do niz je proste vlozeny jako skalpel ostry brit z mnoha silicitovych ustepu. Posledni ustep byl jiny, byl to siroky, kratky hrot na spici zbrane. Hrot, ktery dnes muzete videt v noziku, v ostepu a buhvi kde jeste (kostenkovsky hrot).

Teneka si vytahl z male tornicky, kterou mel u opasku, maly sacek s nejakym bilym praskem, ktery si dal do ust. Prestane citit bolest, usne a nepratele ho tady nenajdou. Dokonce se mu snizi i telesna teplota a to mu zde muze zachranit zivot. Jestli se pro nej pratele vrati, i po rade hodin bude stale nazivu. Teneka se podival znovu na svoji ranu a premyslel, ze mozna udelal velkou chybu, kdyz si vzal uspavaci prasek. Streva staci jen vratit dovnitr a ranu zasit. Hledal siti na ranu a nejakou desinfekci. Spechal, bojoval s casem. Rychle, horecne ranu desinfikoval proti sepsi, zastrcil si se sebezaprenim streva nazpet, desinfikoval si specialnim roztokem malou drevenou jehlu s kratkou slachou. To bylo posledni, co jeste stacil Teneka udelat.

BITVA

Gay, Gay, aksamyt Eday! Aposotle mit Es th Et es Kanay. Atasaple net es ad Bay, k nh et isit n Kphay not t day. Nakakmay erapla Nyghimday etsou Sap nos Arethe Sotu!




Napadny slozity uces II. | Odene maltsko-buretske sosky | Historie | Prakticke uziti venusi - Malta | HOLOCENNI KULTURY I. - kultury poslednich 12 000 let | Venuse s rovnymi vlasy Venuse s vlnitymi vlasy | Dekujeme za pozornost a nashledanou | ZVIRATA SEVERU | O autorovi | Libor Balak |

© um.co.ua -