Libor Balak

  1. Libor Balak
  2. LIBOR BALAK

Uvodem patri zvlastni podekovani za rady a poznamky ke koncepci a skladbe romanu scenaristum George Isaac Whitovi a Max Allan Collinsovi.

Tuto knihu venuji vsem badatelum, kteri kdy zkoumali uzasnou kulturu davneho moravskeho gravettienu,

znameho pod oznacenim "Era lovcu mamutu".

ZA VSIM CO SE LESKNE A TRPYTI

,, Tancete, tancete, roztancete celou oblohu, at vas trpyt v zari slunce oslni vasi nadherou kazdeho poutnika. Snehove vlocky tocte se, motejte se a lette, kam se vam zlibi. Jste jako volani svobody, volani zivota, ktery je tak nadherny a presto kratky a mnohdy studeny. Tancete a obveselte nas, nas pouhe divaky, nas poutniky, at se potesime z kras sveta denniho. Az spocinete na zemi, kde se budete trpytit v tisici jiskerkach malych chladnych plaminku, pak si odpocnete. Ale ted tancete, roztancete celou oblohu at vas trpyt v zari slunce oslni vasi nadherou kazdeho poutnika ".

Severozapadni Gatove kolem roku 27 680 pred nami, tanecni pisen pro bubny a pistalky.

Sire plane uchvatne tvarovane krajiny byly zapadle snehovou pokryvkou, na niz mraz vytvoril pres noc drobounke krystalky ledu, ktere nyni, v prvnich rannich, jeste oranzovych paprscich slunce, nadherne zari oslnujicim trpytem. Stinna mista jsou promalovana fialovomodrymi studenymi barvami, kde je misty mnoho nejasne sedi. Ale jakmile se sede skvrny dostanou na nasvetlena mista, okamzite se zmeni v dlouhe, teple hnede kozichy neposednych pizmonu, kteri se jeden pred druhym predvadeji. Jejich tela se zdvihaji na zadni, hlavy se vzajemne priblizuji, aby se s treskutou ranou vzajemne srazily celnimi plochami mohutnych rohu.

Na bile, ledove pokryvce pobihaji jakesi hroudy snehu, jsou to hrabavy belokurove, ktere hlad vyhnal z nocnich ukrytu a nyni pilne sbiraji potravu.

A najednou je slyset jemny dusot snad stovek kopyt, to na obzoru bezi stado sobu z jednoho mista na druhe. Je vsak moc daleko a tak ani nemuzeme tusit, ze to neni obycejne stado divokych sobu. Zblizka bychom totiz videli, ze na nekterych sobech sedi zachumlani muzi s lasem pres rameno a dlouhou holi v ruce, kterou udrzuji sobi stado pospolu. Nekteri sobi take nesou na svych zadech poradny naklad. V techto koncinach je takove divadlo velmi vzacne, jsme na okraji uzemi lovcu, kteri se zivi predevsim tim vsim, co jim poskytnou cetne proutene a drevene pasti, ktere musi v krajine nastrazit. Sledovat stada sobu a lovit je, je take mozne a nektere narody nebo i jen rodiny to delaji, ale jen sezone nebo prilezitostne. Jen lovci zustavaji opravdu svobodni. Uvazat si na sebe stada sobu trvale, je veci, ktera vam neco da, ale i mnoho sebere. Nemuzete se sbalit a odejit lovit najednou jinam, nemuzete jit dny a dny za surovinami. Sobi by zatim utekli buhvi kam a uz byste se jich nedohledali. Musite vse vyrabet jen a jen ze surovin, jenz vam poskytuji vasi sobi. A i tak lide nerozhoduji nijak vyznamne o cestach sobu, sobi sami putuji od pastviste k pastvisti a lide se jen vezou. Ale tohle nejsou obycejni pastevci sobu. Jsou to sobi chlapci, namezdni hlidaci sobich stad, ktera patri velmi bohatemu rodu Katariju. Katarijove jsou zbytkem odnoze kdysi pocetneho naroda, ktery sidlil puvodne daleko odtud. Zde byla vzdy jen urcita mensi komunita Katariju a jak Katariju ubyvalo, pribyvalo mladych chlapcu, kteri pro ne pracovali. Katarijove byli dobri obchodnici a dovedli vzdy nabidnout, co se mistnim chlapcum zamlouvalo. Dobre a stale jidlo, piti, plat, zbrane, cestovani a dobrodruzstvi. Tak se dokonce stavalo, ze bylo dobrym zvykem, kdyz mladici z nekterych okolnich komunit, alespon na cas slouzili u Katariju.

Stary Sal Katario byl asi sedesatnik plny energie, ktery zil v prepychu sveho tabora v nadherne, velke jurte, vyzdobene pompeznimi, umeleckymi predmety, koberecky, zavesy a rohozemi. Mel vzdy po ruce slouzici, jak muze, tak divky. Podobne si zili v prepychu i ostatni clenove jeho rodiny. Zde, v samotnem tabore, bylo jen malo sobu a to bud na mleko nebo na porazku, ale take na spojeni s jejich cetnymi stady, ktere se volne pasly v sire krajine. Kdyz se tabor Katariju stehoval, byla prihnana tato stada a ti pak na svych zadech odvazeli celou vybavu a nebo tahli velke sane s rozmernym nakladem. A tak se cas od casu cely ten nadherny, skvostny palac premistoval na severovychod a pak zase na jihozapad, to podle toho, jak pribyvalo nebo ubyvalo snehove pokryvky.

Stary Sal Katario se prave nechal dooblekat a do domaciho textilniho prehozu napadnych, geometrickych vzoru, ktery byl urcite nejakym vzdalenym importem, protoze vzory a barevnost na nem byly velmi nezvykle.

Na sve prosedivele vlasy si nechal nasadit celenku z rohovinovych desticek a na ruce si sam navlekl nekolik slonovinovych naramku, ktere se zalibou vybiral z velike, nadherne zdobene sperkovnice. Odhrnul jeden vzorovany, latkovy prehoz a vstoupil do prostoru pro odpocinek. Zpola si lehl, zpola sedl do pohodlneho, ??vysoko vystlaneho luzka s jemne tkanym polstarem a pizmonimi kozesinami na prikryti.

Vzal si z tuhe traviny pletenou misku s jidlem a pote, co se pohodlne uvelebil, pokynul sluhovi, aby mu privedl prvni navstevu. Priskobrtal se k nemu predak pastevcu sobu, ktery buhvi jak dlouho cekal na tento okamzik a tak ze sebe spustil novinky - co na sirych pastvinach, kam az se stada dostala a co kdo hlasil za setkani, pocasi a zmeny v krajine. Stary Katario pokyvoval hlavou, tu a tam se na neco zeptal a bylo jasne, ze ma uzasnou schopnost pred sebou videt cele sve uzemi a sledovat jeho situaci. Jakmile se dovedel o pohybech a potrebach okolnich komunit z ruznych narodu, okamzite zavolal spravce skladu. Predak, pokulhavajic, bezel pro spravce a pohled na jeho klatici se postavu napovidal, ze tento muz ma za sebou zcela evidentne nejakou osklivou nehodu na sanich. Za okamzik pricupital spravce skladu, coz byl velky stan, plny, co mozna nejmensich nebo alespon nejlehcich veci, ktere byly z co nejvetsi dalky, byly opeprene romantikou a pribehy a hlavne byly velmi zadane. A predne a to se Salovi nejvice zamlouvalo, byly ony veci velmi casto nevyslovne drahe. Sal ihned instruoval, kam ma spravce bez prodleni vyrazit, co ma nalozit a co ma za nabizene zbozi chtit. Nahle se vsak stary Sal Katario zarazil. ,, A vlastne ... jak to vypada se zasobami zbozi? "

Spravce jakoby s oddechem vypustil ze sebe lavinu polozek, ktere se rapidne tenci a hrozi, ze v nejblizsich dnech a mesicich dozajista dojdou.

Kdyz se stary dozvedel, co vsechno dochazi, dal si ruce na oblicej a chvili mlcel.

,, No, jak vidim bude naprosto nutne podniknout kupeckou vypravu k Zakarachum a to ne primo, ale oklikou, pres vychodni cast uzemi Trajgonu a nazpatek je nutne jit znovu obloukem az dolu k Dadajum. Jak se vyprava bude vracet, pujdeme ji pak naproti a zastavime se az v mistech, kde se Mamuti reka (Morava) vleva do Velike reky (Dunaj). "

,, No, ale kdo povede vypravu? "Reagoval spravce.

Stary se zamyslel, zase prestal mluvit a bylo videt, jak si mne zuby stridave hornim a spodnim stredem rtu. Podobne si mnul i ruce a spravce si vsimnul, ze se mu zaleskly oci. Tvrdy chlap, ktery nikdy neda na sobe nic znat, zapasi marny boj. Bude to asi uz vic jak pul roku, kdy jeho syn zemrel. On to byl, kdo deset let vedl tak bravurni obchodni vypravy. Jeho syn byl tak dobrym obchodnikem, jakeho Katariove nepamatuji a jaci to byli vzdy skveli obchodnici.

Sal ma jeste dvacetiletou dceru Gomepsis. T od malicka jezdila s predakem na rychlych sanich od stada ke stadu, byla pritomna mnoha obchodum a kdyz byl Katarijec Sal jeste mladsi, bral ji na jednu kupeckou vypravu za druhou. Ale co syn prevzal obchodovani, nebyla jeho dcera na zadne vyprave za obchodem, mela uz jen svuj sever, svuj snih, svoje lehke a velmi rychle sane, nejrychlejsi soby a nejvernejsiho pritele vlcka. No vlcka, vlcci jsou asi o tretinu mensi nez vlci, ale jeji vlcek mel povahu vlcka po matce a velikost po vlcim otci. Na sanich vozila maly stan a veci, ktere potrebovala v divocine. Milovala divocinu, casto travila vyjizdkami i cele tydny a v mnohem se podobala spis mlademu muzi nez divce. Dovedla v krajine cist a vetsinou nepotrebovala ani dohnat stada, o nichz mela otci podat zpravu. Stacilo proste jen najit jejich stopy a hledat v nich. Stopy jsou jako otevrena kniha a kdo tohle neumi, je negramotny a pro tuhle dobu se nehodi. Pozorovat zvirata, jejich zvyky, tahy, pastvu, namluvy, jejich pribehy, to vse je zde nutnosti.

Take ona si dovedla vtisknout do pameti relief krajiny, jeho promenlive toky, rozmanitou vegetaci i zdroje nejruznejsich rostlin, ale take zdroje nezivych surovin. Tak to byla dcera samotneho Katarijce Sala.

Na dvore Katariju bylo jeste nekolik dalsich vyznamnych rodin, ale rozhodujici vliv a prvni misto v hierarchii mel prave stary Katario. Ale jeho dosud zijici prastryc Rifo byl take velmi schopny clovek. Ackoli mozna o neco mladsi nez Sal, vypadal Rifo se svymi vousy, bujarymi vlasy a drobnou, vyschlou postavou jako starecek. Vetchy, ale presto dosud divoky, dovedl prilozit ruku k dilu a diky male, zvlast k boji cvicene druzine valecniku, dokazal vzdy prosadit zajmy sve rodiny. Kdyz bylo treba vice vojaku, snadno je naverboval od vlastnich pastevcu. Ti sloucili stada, ktere zustalo hlidat po kratke modlitbe jen minimum nejschopnejsich pastevcu. Vetsina mladiku pak byla schopna nastoupit na valecnou vypravu. Ti byli k tomuto ucelu take cviceni a take pak nosili kozeny odev s vycpavkami, cepice z velmi tuhe kuze a specialni valecne zbrane. Vojaci Katariju byli povestni a rada chlapcu z okolnich narodu k nim vzhlizela a obdivovala je, tak nebylo vubec tezke si predstavit, ze kdyz potrebovali Katarijove nove pracovniky, nebyl to obvykle zadny problem. Navic zde stale byla moznost, ze se dostanou s kupeckou vypravou Katariju daleko do sveta a to teprve bude pro ne dobrodruzstvi i cenna zkusenost pro zivot. Napriklad vychodni sousede kratkou sluzbu u Katariu povazovali temer za soucast zkousky dospelosti.

A tak meli Katarijove k dispozici malou armadu, ktere uzivali pri prosazeni uzemnich sporu, ci k dopadeni zlocincu, ale cas od casu i proti sobe navzajem, kdyz doslo na lamani chleba a v sazce nebylo nic mensiho, nez boj o moc, uzemi a suroviny.

Samozrejme, ze zde byly dalsi rodiny Katariju, ale jejich moc a slava nebyla uz takova. Presto nemuseli pracovat, jen dohlizeli na sve slouzici a sve honaky. Bezpracny zivot Katarijcu vsak ve skutecnosti vypadal dost narocne. Museli na vsechno dohlizet, vsechno obstarat, planovat a obchodovat, takze to jejich nicnedelani a zaliba nechat se obsluhovat, stalo vetsinou daleko vice casu, energie a klidu, nez zivot beznych lovcu z lesu jihozapadne od nich.

Uplne nejzvlastnejsi pripad byl jeden Katarijec, ktery byl az napadne usmevavy, ochotny a upovidany. Rekli byste vesela kopa a skvely spolecnik, ale jeho tok reci casto neustaval, ani kdyz bylo potreba mlcet. Pokud by byl takovy clovek lovcem, musel by se zivit jen kladenim pasti, protoze by svym neustalym brebentenim vsechnu zver v rozhodujicich chvilich vyplasil. Tento Katariec mel vsak i svoji druhou tvar, kdy nemluvil, nezaril, ale naopak jakoby vyhasl. Sedaval pak predlouhe hodiny u nekoho v jurte, ci na sobi kozesine na zemi a bez pohnuti hledel pred sebe. A to jeste nebylo nejhur. Kdyz bylo, nevylezl vubec z postele a lezel v ni nekolik dni. To se stavalo casto v zime, kdyz slunce bylo poskrovnu.

Stary Sal Katario tomu rikal mrakova nemoc, jakoby Katarijcovu dobrou a veselou mysl cas od casu dusil ohromny, tuhy a nepropustny cerny mrak. Proto mu rikali Blaznivy.

LOVEC

,, Stoji, stoji pevne a silne ve vetru a nepohode, nic ho nezlomi a neohne, je neznicitelny. Prestoji vichry a mrazy, deste a boure. Je to skala? Ne. Je to silny strom? Take ne. Je to mlady lovec, ktery jde za svym cilem. "

Uryvek ze stare imebirijske pisne, kolem roku 28 660 pred nami.

Jako kdyz se utrhne hora bahna, s hrmotem vpadne do koryta reky a zpusobi velikou vlnu, ktera se pak vyleva z brehu, vsechno sebou bere a za sebou vse pohrbiva v nanosu bahna, tak stejne se vritil do stada sobu mlady lovec plny sily, energie a touhy uspet av co nejkratsi dobe usmrtit co nejvice sobu. Dobre vi, ze je jen otazkou nekolika vterin, nez toto stado zmizi v nedohlednych dalavach a neni sila, ktera by jej dohonila. Navic sobi si pamatuji mista lovu a priste tudy uz nepotahnou a ani on zde uz nebude moc lovit. Mlady muz bodal dlouhym ostepem kolem sebe. Po chvilce bylo jasne, ze se mu zvirata zacala vyhybat, a ze mu uz pod ranu neprijdou. Ani na zemi zadne nelezelo a tak hodil ostep do spleti tel a sledoval, jak propadl nekam na zem a stovky kopyt po nem slapou. Kdyz se prostor vycistil a sobi odtahli, zustal zde jen mlady muz, ostep zadupany do snehu a i snih byl rozslapany. Nikde nic. Mladik vyhrabal zbran, podival se na stopy, aby presne urcil smer a dlouhymi kroky sel za stadem. Na zemi se zacaly objevovat znamky barveni a jak postupoval krajinou rychle dopredu, bylo jasne, ze bylo zraneno nekolik zvirat. Ale teprve asi po kilometru nasel pod prudkym svahem jedno sedici zvire, ktere se, kdyz ho spatrilo, pokouselo vstat.

Pote, co toto zvire se slovy omluvy dorazil, rychle pokracoval v dalsim pronasledovani stada. Asi za dalsi dva kilometry nasel druheho soba. Ten lezel na udupanem snehu uz mrtvy. Mladik se nezdrzoval a rychle jej mijel, ale za zakrutem kopce, jen asi sto metru od druheho soba zde lezi dalsi dva. Jeden se jeste neznatelne hybe a telem mu prochazi zachvevy krece smrtelneho zapasu. A tamhle mezi zakrslymi borovicemi je dalsi. Stoji na nohou, ale mota se porad dokola, pada k zemi, vstava, pak zase pada a zase vstava, aby vse znova a znova opakoval. Mladik pocita vteriny. Nez by dobehl ke zvireti, radeji vytahne z toulce luk. Rychle jej ohne kolenem, natahle smycku tetivy na horni konec, z dalsiho toulce vytahne sip se spickou, za niz jsou dve rady pilovitych zoubku a rychle, zdanlive bez mireni, vystreli. Sip pronikl nekam doprostred sobiho tela a cim vic se bude sob hybat, tim rychleji se rozreze a rychleji vykrvaci. Neni nutne za nim bezet. Navic strelbou si mladik prece jenom odpocinul a mohl nanovo vyrazit vstric ocekavani dalsich ulovku ze stada. Nez skoncil den, napocital mladik sedm sobu a to mozna ve stadu zustali nekteri dalsi, lehce raneni jedinci. Jak to s nimi v nejblizsich dnech dopadne, rozhodnou az vlci.

Mladik sam odvlekl pomoci remenu soby na jedno misto, pak pritahl i svuj maly stan a rozdelal jej. Do komina nad ohniste dal okamzite udit prvniho naporcovaneho soba. Ostatni soby vytahl lanem nahoru do vetvovi statnejsi, ale jen asi petimetrove borovice. Porezal par malych stromku jako zasobu na ohen, to kvuli pripadnym nocnim navstevnikum, ale za tak jasne mesicni noci, kdy je mozne strilet z luku, se neni ceho bat. Praci, kterou dnes zastal, zvladl z velke casti prave diky jasnemu, mesicnimu svetlu. Teprve po pulnoci s ni byl hotov. Stejne i tak dnes nepujde spat pod kozesiny bez odevu a radeji zustane obleceny. Lehne si k ohni, prikryje se sobi kozesinou, vedle sebe polozi luk s sipy a osobni obrannou valecnou palici s parohovym hrotem.

Jestli pach udiciho se masa zachyti medved, je treba se na jeho navstevu radne nachystat. Ve stanu zapichnul do zeme kratsi tycku, vzal kotouc tenkeho provazu a jeden konec na ni uvazal. Jeste jednou se narovnal vysel ven a postupne z nej odvijel. Jal se obchazet okolni stromy, provaz vzdy zahakl za vetve a zase jej tahnul dal k dalsimu stromu. Konec pak uvazal k stejne tycce ve stanu. Kolem nej tak vznikl kruh s prumerem pres deset metru volne pohybliveho, ale asi pul metru vysoko nad zemi visiciho provazu. Jednu ruku polozil na tycku, ulehl a prikryl se kuzi. Zavrel oci, volnou rukou jeste zasmatral po valecne palici, ale premozen unavou okamzite usnul.




Historie rekonstrukcni transformace | Malta - Buret - centralni Sibir - vlivy gravettienske kulturni tradice | Napadny slozity uces II. | Odene maltsko-buretske sosky | Historie | Prakticke uziti venusi - Malta | HOLOCENNI KULTURY I. - kultury poslednich 12 000 let | Venuse s rovnymi vlasy Venuse s vlnitymi vlasy | Dekujeme za pozornost a nashledanou | ZVIRATA SEVERU |

© um.co.ua -