Prace s archeologickym materialem

  1. Charakter prace mezinarodniho kolektivu
  2. Formy prace
  3. Konkretni zaverecne prace na rekonstrukcni metamorfoze detskeho dvojhrobu
  4. Postup prace: Diferenciace archeologickeho materialu a archeologii stanovenych kultur

Sama archeologie, ackoli se v nekterych pripadech urputne brani rekonstrukcim a experimentum jako prilis subjektivnim a spekulacnim, je v nekterych oblastech do jiste miry velmi spekulacni a subjektivni. Takove zkresleni vsak uz muze lezet v prostem zaznamu o archeologicke situaci. Za kazdym pracovnikem, ktery v terenu odryva vrstvu, by mel byt kreslir, ktery okamzite zaznamena sebemensi ustep, mikrolit ci kustku a to na nekolik planu pro ruzne vrstvy a hloubky, kdy dokumentuje celkove umisteni, orientaci a identifikaci kazdeho artefaktu. To je stejny nerealisticky predpoklad jako to, ze se zak ma pripravovat svedomite z hodiny na hodinu, ale zak neni robot a je to prekvapive take clovek. Zakreslit kazdicky sebemensi artefakt, jeho polohu, specifickou pozici a identifikaci neni vzdy samozrejmosti.

Proto zpetne v literature a dokumentaci nalezt rozmisteni a casto dokumentovane i samotne drobne artefakty ani nelze. Male ustepky se nekdy ani radne nezachycuji, vetsi artefakty se take obcas proste seberou a dodatecne se cas od casu pozpatku ,, zpameti "nakresli, kde asi byly.

Stava se, ze vedouci vyzkumu napriklad pozaduje po pracovnicich, aby nechali v puvodnich pozicich vetsi artefakty, aby mohly byt nafoceny pro dokumentaci. A pracovnici bud na to zapomenou uplne nebo je pozdeji radeji sami vrati do ,, puvodni pozice ", aby sef nenadaval. Na vykopavkach gravettiencu jsem byl sice jen parkrat, ale vzdy jsem se nachomytl k nejake ,, abnormalite". Jednou jsem nafotil par fotek a podle jedne z nich se dodatecne zjistilo, ze prislusny pracovnik v okoli nekdejsiho obydli nepracoval v dokumentovanem case se spachtli horizontalne, ale vertikalne a tak mu mohly ujit pripadne zmeny barvy v hline, coby stopy po pripadnych kulech. Nevim, jak dokumentovali ony velke artefakty, kdyz po mne chteli negativ cele obri mamuti lebky, kterou jsem tam nahodou nafotil, kdyz ji zrovna odkryvali, ponevadz na ni zrovna, jak se priznali, zapomneli nebo jim zrovna dosel film (nebo tak neco). Jindy se dovidam, jak se situace artefaktu zakresluje dodatecne az po nekolika dnech. Realitou je, ze existuje urcita norma, kolik metru musi (nebo by mel) pracovnik denne prokopat (vypocitatelna z financi a casu) a tomu casto zdaleka neodpovida pocet kreslicu a pracovniku, kteri by cislovali a evidovali artefakty a mikroartefakty. Je to urcity spolecensky postoj, kdy je ocekavano, ze s urcitym mnozstvim tradicne nizkeho poctu pracovniku bude odvedeno velke mnozstvi nezvykle presne, mravenci a skutecne nadlidske prace, ktera bude dale objektivne hodnotitelna. Je to ve skutecnosti velmi pokrytecke a nerealisticke stanovisko. V realnem zivote opravdu nejsem na zaklade planu naleziste bez objektivniho setreni schopen rici, kdo a kdy si vymysli pozice jednotlivych kosti na nalezisti a kdo a kdy je opravdu peclive zaznamenava a do jake miry.

Predlozene plany s velmi podrobnymi nalezovymi situacemi mohou byt v mnohych pripadech do urcite miry fikci, ktera se jen ramcove drzi reality, zvlaste ty, ktere byly tvoreny ve chvatu, s minimem pracovniku, s minimalnim rozpoctem a technickym a servisnim zajistenim (zvlaste zachranne vyzkumy) .

Kdyz jsem konzultoval tuto kapitolku s jednim archeologem, nalehal na me, abych podtrhl, ze v reale je prace pri odkryvani sama o sobe umorna, clovek zde pracuje v nejruznejsich pozicich, nekdy v zahloubenych jamach, kde se nehne vzduch a slunce zhne, nebo je naopak nesnesitelna zima. Takova prace byva sama o sobe vycerpavajici a hlavnim ukolem pracovnika je najit si krkolomnou pozici tak, aby neznicil uz vykopane predmety a neprehledl nebo neposkodil ty, ktere teprve hleda a co je nadto, je nadstandardni a to hlavne u zachrannych vyzkumu. Tam, vzhledem k vzdy vysokemu tempu prace, by opravdu bylo casto treba vice pracovniku, aby stihali osetrovat dany material.

Prvni laik ctouci tyto radky mi okamzite telefonoval, ze informace v teto kapitolce jsou snad vymyslene, protoze mu pripada takoveto predstaveni archeologicke vykopove prace jako zly sen. Domnival se, ze je archeologie podstatne exaktnejsi, ze muj popis je znacne prehnany a muj pohled zcela ojedinely. Tak jsem dotycneho vyzval k zalistovani v publikaci Jiriho Svobody, ktery je vedoucim vyzkumneho pracoviste specializovaneho na paleolit ??pod Archeologickym ustavem Akademie ved v Brne a pracuje i v Dolnich Vestonicich. Jiri Svoboda se ve sve jedinecne knize ,, Cas lovcu "venuje take teto oblasti. Trefne a nazorne situaci popsal, kdyz problem ilustroval primou citaci Karla Absolona: ,, Pred zahajenim praci meli jsme v umyslu, ze polohu kazdeho predmetu, byt sebenepatrnejsiho, zaneseme do do nalezovych planu. Upustili jsme od tohoto umyslu jako od neproveditelneho a zbytecneho, ??kdyz jiz prvni pracovni dny nas privedly pred skutecnost tisicu techto diluvialnich predmetu. Poznali jsme, ze v lidskych moznostech je zakreslovat pouze polohu predmetu rozmernejsich, skupinovych nebo vyznamnejsich. "(Svoboda 1999,158)

A v kapitolce ,, Prvni Evropane - predchudci neandrtalcu "(Svoboda, 1999, 60) Svoboda cituje radu lokalit evropskeho erekta starsich pul milionu let a vsechny z nejakeho objektivniho duvodu neni mozne spolehlive datovat. To urcite dobre take ilustruje fakt, ze archeologove nejsou vsevedouci Bohove, kteri vsechno vyzkoumaji, vsechno zmeri, zvazi a uplne vsechno zjisti.

Mne se osobne libila prihoda, kterou jsem zazil v pritomnosti jednoho archeologa a jedne antropolozky. Byli jsme v depozitari, kde jsme zaznamenavali urcity kosterni material a antropolozka jej urcovala. Byla to drt kosti a mezi kustkami a zlomky nasla tato specialistka detskou kustku. Archeologa to rozrusilo, protoze v danem pohrebisti detske pohrby nemely byt, ale antropolozka zustala v klidu a suse mu sdelila, ze kustka se sem mohla dostat druhotne ruznymi cestami, jak na same lokalite, tak dodatecne omylem v krabici. Archeolog se rozcilil, protoze archeologii povazoval az doposud za ryze exaktni vedu ... a to mu jiz antropolozka sdelovala, ze podle ni je takova ,, podivnost "v kazde krabici tohoto depozitare. A jeste si pridala, ze si stejne kazdy archeolog resi svuj vyzkum po svem a dela si vlastni orientacni systematiku materialu a evidence a jednotne provedeny vyzkum je nerealistickou fikci. Samozrejme, ze dany mlady archeolog jen polykal a bylo jasne, ze se mu borti jeho subjektivni obraz sveta. Na druhe strane archeologove musi pri vyzkumu pruzne reagovat na specifickou situaci na lokalite, jak Svoboda ilustroval na prikladu Karla Absolona, ??a take se musi do vedeni vyzkumu promitnout jejich osobni obraz videni sveta.

A to jsme jeste nemluvili o znacne komplikovane situaci, kterou vyvolavaly mrazove jevy behem glacialu. Posun jednotlivych ker zeme, ktere se od sebe trhaji a klouzou po svahu dolu nebo kdy zeme praska tak, ze se do vzniklych vertikalnich puklin dostava sekundarni material z mladsich vrstev nebo se dokonce mohou artefakty is okolni pudou ze sve puvodni spodni vrstvy pod okolnim tlakem zmrzle pudy primo vyhrnout do vrstev nadloznich. A nakonec se stejne ptame, zda se material dostal do dane vrstvy zaroven s jejim vznikem nebo byl pohybem nekdejsich lidi do te spodnejsi vrstvy zaslapan? A nebo naopak zustal na povrchu zeme a nova nasledna vrstva jej zasedimentovala, az kdyz lide lokalitu opustili? S tim si lamou hlavu uz nekteri samotni archeologove.

Proto se divat na rekonstrukce pravekeho zivota jako na neco uz ze sve podstaty spekulacniho a nepresneho na rozdil od zazracne vzdy do puntiku presne, objektivni a jasne citelne archeologie, muze byt pekne ustrelene a nerealisticke. Nekdy se totiz chytaji vykopovi pracovnici za hlavu, kdyz slysi, ze nekdo dostal grant na to, aby dopodrobna interpretoval nejakou konkretni nalezovou situaci, ktera je ,, peclive zakreslena "a on bude podle mnozstvi a orientace artefaktu posuzovat, kde co stalo a kde se co kdysi udalo a chudak nevi, ze zakreslene veci jsou primo umerne tridenni pameti zbezneho zhlednuti zakreslujiciho pracovnika. Cili presnost plus minus autobus.

Stejne tak znacne neduverivi byvaji archeologove k sobe navzajem, kdyz maji hodnotit interpretace nekterych kolegu kolem znamek obydli, zasten i vybavy hrobu. U obydli si staci jenom srovnat interpretace sidelni situace, napriklad v Petrkovicich u vyzkumu Klimy a Svobody nebo u hrobu z Tesik-Tas staci srovnat Okladnikova a Jelinka. Proto i tak unikatni a zajimave sidelni situace napriklad z Prezletic v Cechach nebo na lokalite Soleihac ve Francii jsou vnimany tak netecne a opatrne (nebo jsou spis prehlizeny).

Je tu urcity spolecensky tlak a ocekavani od kolegu, nadrizenych, instituci, universit, muzei, ustavu, sponzoru, grantovych organizaci a nekdy i od medii. A jak psychologie vi, vyrovnat se s rozporem mezi realitou a ocekavanim se da nejen vedomym podvodem, ale i nalhavanim si sami sobe a druhym. Proto setreni musi vest rekonstrukcni paleoetnolog kvalifikovane a v zasade neformalne a vysledek zkresleni oznamkuje nebo popise podle situace tak, aby nikomu lidsky neublizil.

I samotne vypovedi maji jen pomoci objektivnimu vyhodnoceni vstupnich materialu, aby se rekonstrukcni paleoetnologie nezabyvala blamazi a proto je rekonstrukcni paleoetnolog vazan mlcenlivosti, coz se tyka predevsim totoznosti svedku a charakteru vypovedi, ktera by mohla vest ke zpetnemu vypatrani svedku archeologickeho odkryvu. Stejne tak se musi opatrne postupovat v pripade, kdy by zpochybneni mohlo vest k zastaveni financovani nasledneho vyzkumu. Proto je nekdy mozne uzit oznaceni zkresleni na stupnici od nuly do desiti (ve smyslu stupnice jako u zemetreseni - lepsi znamka je nizsi, horsi vyssi). Neni mozne stavet tato fakta na hlavu a tvrdit, kdyz jsou nekteri archeologove tak nepresni, tak by jim melo stacit mene prostredku a nebo vubec nic. Naopak to je prave ta napjata situace, ktera vede k nedostatecne kvalitne odvedene praci.

Tim jsme take otevreli tema ,, Koeficientu spolecenskeho zkresleni ", Ktery musime mit v rekonstrukcni paleoetnologii vzdy na zreteli vuci vysledkum predkladanym ze strany archeologie. Spolecnost muze tlacit vzhledem ke sve vlastni situaci urcite obory k urcitemu jednani nebo spektru jednani, ktere nemusi byt naprosto nejidealnejsi, ba primo naopak. Urcitym rozcarovanim pro laika je, ze pro vykopoveho archeologickeho pracovnika v terenu vzdy existuje urcita norma. Je to ale naprosto pochopitelne, protoze technika, finance, terminy, ale i pocasi jsou realne, limitujici faktory. A v pripade nedostatecneho zajisteni, kdy naopak spolecnost vymaha stale stejne kvalitni a podrobne vysledky, naprosto prirozene dojde k reseni tohoto ukolu nejakou zkratkou, ktera pochopitelne nemusi byt vubec stastnou. Zvlaste aktualni je tato situace u zachrannych vyzkumu ci rovnou, abych tak rekl, ze zachranne akce.

Proto je nutne v rekonstrukcni paleoetnologii vzdy vest urcite kvalifikovane setreni verohodnosti daneho materialu, pocitat s nim a je dobre oznacovat archeologicke materialy stupnem verohodnosti. Pochopitelne archeologicky material musime vzdy nejprve takto vyhodnotit, i kdyz jen casto odhadem, pomuze nam to orientacne posuzovat moznosti vstupnich materialu, abychom od nich neocekavali zbytecne neco, co nemohou uz ze sve podstaty splnit.

Nekdy se objevuji nejen spolecenske determinace, ale i osobni zajmy a nekdy i v mechanismech, kdy si lide ani neuvedomi, ze sami sobe nebo jinym neco nalhavaji. Ve skutecnosti si tak vyresili rozpor vedomi, kdy meli protichudne pocity. To vse se muze do zpracovaneho archeologickeho materialu promitnout a cast techto pokriveni casem odhali uz samotna archeologie. Sami archeologove temto procesum mnoho nerozumi a krouti nad nimi udivene hlavami nebo o takovych udalostech, kdy nekdo nechal jinemu odbagrovat cast nadejne lokality jen proto, aby tam kolega nic nenasel, coz je veci prirozeneho rivalstvi a souteze, vypravi svedkove doslova se slzami v ocich. Proto neni divu, ze jsou pak nekteri vedci velmi, velmi podeziravi k cemukoli ve svem oboru. Zde je nutne zase zachovavat mlcenlivost, jinak se uz nikdy k takovym informacim znovu nedostaneme.

Kdyz znam obe strany a vim, ze obe strany jsou lide na pravych mistech, kteri jsou primo nadseni nebo spis posedli sledovanymi paleokulturami, je takove jednani neuveritelne a myslim si, ze se na nem podili predevsim podvedomi ruku v ruce s nalhavanim si, takze vinik snad ani nema tuseni, ze neco udelal spatne.

Tuto kapitolku bych nerad zakoncil v nejakem negativnim duchu, i kdyz pro toho, kdo se chce venovat hodnoceni archeologickeho materialu je znalost lidskeho a spolecenskeho vlivu na archeologickou praci nutna a materialy k nemu ve skutecnosti s radosti vita. Na druhe strane paleoetnolog jako nevykopovy pracovnik je oprosten od dalsich negativnich veci, ktere archeologove sami nekdy velmi neradi akceptuji, jako napriklad otevrene rivalstvi ruznych instituci k vyzkumu jednotlivych lokalit. Casto totiz dopredu nikdo nevi, komu ten nebo ten organ nakonec da prostredky na vyzkum a tak dane rivalstvi nekdy vypada jako vystrizene z 19. stoleti, kdy probihaly vzajemne boje o lokality v paleoetnologii mezi lovci dinosauru v USA nebo kolem prerovskych gravettiencu u Masky a Krize . Abych nebyl obvinen z nehorazneho vymysleni si, radeji zacituji Milana Kucharika z jeho prispevku,, Archeologicke zachranne vyzkumy v budoucnosti - koncepce pro 21. stoleti ": ,, Bohuzel obcas mohou vlivem pristupu nekterych subjektu selhavat(Napr. Regionalni archeologicke komise)pri vzajemne spolupraci. Tato situace je jeste markantnejsi v soucasnem nevyhlasenem vzajemnem boji instituci o vyzkumy. V navaznosti na predchozi se pak projevuje neexistence ucinne delby uzemi a pravomoci. "(Kucharik, 2000., 19)

Urcite je takove rivalstvi duvodem k rade nedorozumeni a nejednomu rozhorceni, ale pro rekonstrukcni paleoetnologii, ktera nedostava vubec zadne prostredky na vyzkum a praci a ani nema sve statni pevne pracoviste, takove problemy zni jako rajska hudba.

Zajem o jednu lokalitu ze strany vice archeologickych organizaci vzdy vzbuzoval ze strany uredniku zvedavost a zajem, coz casto vedlo k tomu, ze prostredky na vyzkum archeologickym vykopovym organizacim prisly a jak mi sveho casu dokladovali samotni archeologove, nekdy i vice archeologickym organizacim pro vyzkum jedne lokality . Povazoval jsem to vzdy za mensi ze dvou zel. Vzajemna domluva a rozdeleni zajmu o lokality by mohla vest k nezajmu uredniku k financovani vyzkumu. Proto by byla v takovem pripade, kdy by si archeologove rozdelili sva teritoria, nutna jina, ale take ucinna strategie propagace tak, aby opet oslovila i dane uredniky. Psychologove totiz prave pro oblast socialniho chovani velmi dobre znaji radu negativnich mechanismu, ktere vyrazne rozdeluji a zneprateluji odlisne nebo rivalizujici skupiny a ackoli se nam to muze ze strany rekonstrukcni paleoetnologie v zasade jevit jako banalita, pro samotne rivalizujici archeology, to muze byt naprosto desiva situace , ktera je stavi proti sobe navzajem a to se pak samozrejme negativne prenasi i do oblasti, kde mezi sebou musi spolupracovat. Archeologove totiz vubec nemusi mit ani potuchy o socialni psychologii a jejich mechanismech a o specifickych moznostech napravy v oblasti organizace kompetenci a prace.

Podobnou rivalitu sledujeme i kolem vyhodnocovani archeologickych materialu v oblasti instituci a profesi, napriklad v prispevku Vladimira Podborskeho ,, O studiu archeologie, archeologicke metodologii, antropologickych koncepcich a jinem ":

... ,, Petr Kvetina je pro ,, teoreticka zamysleni, jez opousteji bezpecnou pudu archeologickeho materialu. Zacina se separovat vlastni archeologie od kulturni antropologie, pricemz to prve je pokladano za neco jednoducheho, primitivniho, co ma ,, spinu za nehty "a skutecna veda zacina az tam, kde nastoupi experiment, rekonstrukce, spekulace, velkolepe myslenkove oblouky atd." ,, ... Jsem proti separaci archeologie a tzv. kulturni antropologie! Dobry archeolog musi byt schopen dovest svoje prameny az ke konecne fazi jejich vypovidacich schopnosti a k historickemu, prip. historizofickemu vystupu. A nebo chceme, aby jedni ,, v potu tvare "dreli v terenu, po vecerech sepisovali nalezove zpravy a pote naservirovali pripravene prameny skutecnym vedcum k jejich velkomyslnemu posouzeni"? (Podborsky, 2000., 49-52)

Ctu-li takova hrmici slova teritorialnich a profesnich prestrelek, pripadam si, ze jsem take vinen, ze nejsem archeolog a ze jsem travil dvacet let studovanim fyzikalni optiky a iluzivniho realismu a utikam si umazat ruce alespon do barev ... cern kostni mi pripada dostatecne archeologicka!

Ale mezi nami, archeologove meli na aplikaci Jungovy persony par desitek let a neudelali to v celem minulem stoleti. Cekat, ze tak prece jenom nekdy ucini, by bylo jenom posetile, svehlave a statisticky nerealne. Presto se domnivam, ze soucasni archeologove jsou ,,dobri archeologove".

Navic hromove vety Vladimira Podborskeho hajiciho vyznam vykopove archeologie jen potvrzuji vyse popsanou situace o tom, ze vykopavani archeologickeho materialu neni rozhodne nejaka mimovolna samozrejmost, ale po certech narocna prace, kdy snadno nejakym, byt drobnym opomenutim, muze material ztratit dulezitou vypovedni hodnotu. Archeologicke zpracovani materialu je zakladem jakekoli prace, ktera se ma o archeologicky material opirat a jakekoli ,, vznaseni se "mimo nej, ba dokonce v primem rozporu s nim, je rozhodne duvodem, kdy je nutne zcela objektivne a otevrene deklasovat takovy pristup na pseudovedecky.

Ale dost tragikomedie, zpatky k boji o lokalitu. Samozrejme, ze existuje hned nekolik zpusobu, jak v ramci organizace rizeni vyresit spolecne ziskany pristup k lokalite. V podstate se jen navysily prostredky, lide a finance na vyzkum a vcelku je moznost se radovat z dane situace, ovsem jen za predpokladu, ze se podari okamzite a kvalifikovane predejit negativnim jevum ze strany socialniho chovani, coz bez specialisty na socialni chovani neni vubec mozne . A samozrejme za predpokladu, ze subjektivni obrazy sveta kompetentnich vedoucich pracovniku jsou vzajemne propojitelne a take ze vse neni jen projevem zakladniho existencniho boje mezi institucionalnimi ci pracovnimi strukturami, ktere nemaji existencne jisty koridor ve spolecnosti.




Zdobeni odevu, jeho tradicni strih, uprava z pohledu geopsychologie | Persona a hodnoceni genove vybavy | Vymezeni konkretni persony specifickou kulturou | As pro personu | Historie | Tvari v tvar nejvetsimu objevu z mladeho paleolitu | Snahy o celkovy zvrat - oblast vedy a propagace | Konspirace | Mravni zavazek | Proc? |

© um.co.ua -